V muzeu ČD

Většinu muzeí si představím jako ztichlé místo s vrzavou podlahou a šouravými kroky občasných návštěvníků. Sbírka historických lokomotiv je oproti tomu místo s nevídanou koncentrací nadšenců do železnice, kteří dokáží hodinu v kuse číhat s namířenými foťáky a kamerami na roztápěnou lokomotivu v očekávání dalšího nového obláčku páry či kdo ví jakého zázraku ještě. Zkuste si před nimi projít a vysloužíte si nejen opovržlivé výrazy od celého disciplinovaně sešikovaného davu. Na každém kroku též zaslechnete vášnivé diskuse nad nejmenšími detaily té které lokomotivy a sem tam pamětnické historky chlapů v ošuntělých montérkách s logem ČD. Ti jsou v místní hierarchii naprosto nesesaditelní z trůnu, neb některý z těch strojů obsluhovali, nebo se tak minimálně dokáží tvářit. Fascinován prostředím jsem jen zvědavě nakukoval, kam vedou ty nejzarostlejší koleje, zda odněkud nedorazí sám nejvyšší pan železničář či snad kouzelník Zababa...

Depo
Depo
Depo
Kouř
Kouř
Kouř