Jarní Toskánsko

Začal jsem připravovat pár kapitol do další knížky o cestování na motorkách po Toskánsku, tak než abych vymýšlel ještě nějaký ten úvodní text k fotkám na blog, vystačím si s citací:

Mnohokrát jsem leckde napsal, řekl a naznačil, že jedna z nejkrásnějších scenérií na světě je jarní Toskánsko. Možná mi utkvělo v hlavě proto, že tudy vedla moje vůbec první velká cesta na motorce. Když jste prvně za hranicemi na vlastní pěst, na své první a vysněné motorce, všechno je tak nějak úžasnější, než kdykoli potom. Tenkrát bylo přímo ukázkově nádherně, takže první Toskánsko byl sled němých i hlasitých úžasů. A jestliže je úžas jedna z nejčistších forem štěstí, je jasné, že ten kopcovitý kousek Itálie nemůžu dostat z hlavy.

 

Letošního jara jsem seděl na terase monticchiellské kavárny s výhledem na svěže zelené Val di Orcia se siluetou Pienzy a napadaly mě celé stránky vyprávění z dní dávných i právě minulých, které poskládám do svého vlastního průvodce Toskánskem. Od své první velké cesty jsem tu byl už... Kolikrát už? Někdy bylo horko k padnutí, jindy místo zelených polí už zůstaly jen zorané lány. Jen ta silueta Pienzy je večer pokaždé stejná. A nejhezčí právě z téhle kavárny na kraji Monticchiella.

 

Tady, v centru všech vzpomínek bych snadno napsal celé stránky z okolních měst a silnic. Ale byl jsem příjemně líný a navíc bez jediného kousku papíru na poznámky, takže jsem spokojeně zůstal u daleko jednoduššího zírání a popíjení kávy. Protože kdykoli znovu pojedu do Toskánska, budu mít stejný, ten nejprostší cíl – mít se fajn.

 

A to je tam snazší, než kdekoli jinde.

...Toliko jen k atmosféře a teď už si můžete prohlédnout pár nových toskánských fotek v galerii...