Maják nad Alesundem
O pár ostrůvků na sever od Alesundu, vystavěli severští architekti nízký maják. Vede k němu úzká betonová hráz se zábradlím, notně ohlodaná neustálým dorážením Norského moře. Námořní navigace se již dávno odebrala jinými směry a turisté jej na neznámém ostrůvku budou objevovat jen těžko. A tak otázkou zůstává, zda si jej alespoň jako kulisu večerní romantiky budou místní nádále opečovávat... Stejně jako blízkou, typicky červenou lodní garáž... (z galerie Norsko 2012)
Večer v Bergenu
Z Alpských scenérií zase na skok na sever. Již dříve zmíněný, velmi netypicky slunný večer v Bergenu dával vyniknout barvám na průčelích domků staré čtvrti Bryggen, které zde restauratéři a další byznysmeni pečlivě opečovávají, jako prastaré divadelní kulisy. Kulisy ke společenské hře, spočívající v jednoduché věci - být vidět. Chcete-li být in, musíte přijet jachtou a občas se sem tam po starém přístavu projet, abyste zakotvili zase na opačném místě promenády. Alespoň to jsem ze života rušné čtvrti pochytil jako nejzásadnější. A jelikož jsme se nemohli na všechen ten bohatýrský lesk a břink vynadívat, hledat místo k zakempení jsme se vydali až kolem půlnoci. Z noční cesty zcela špatným směrem nikoli z města je i západovka na mostě do bohatýrské čtvrti Bergenu... (z galerie Norsko 2012)
2509 metrů s motýlem
Tak vysoko šplhá silnice na Timmelsjoch, neboli Passo Rombo. Se startem v Itálii, přemnoha rozhledovými zastávkami a studiem všech infotabulí se z přejezdu jedné hory stal opět téměř celodenní výlet... (Z galerie Alpy 2012)
Co (ne)vidět v Lichtenštejnsku
Brouzdaje Alpami, ocitl jsem se jednoho horkého letního odpoledne v Lichtenštejnsku. Jelikož celý výlet byl notně nahodilý, neměl jsem ani nijak zvlášť nastudováno, co je v této zemi zajímavého. Tak trochu jsem spoléhal, že vystačím s teorií, že je-li něco v tom jediném městě, asi to neminu. I zadal jsem do navigace centrum města, navigační bod projel po hlavní ulici a... neviděl nic zvláštního. Z celé země mám tedy nenápaditou fotku hradu nad městem, kterou zná Google v milionech provedeních. San Marino bylo parádní, ale co je tady?
Shodou nejnepravděpodobnějších náhod jsem se nedávno setkal s Lichtenštejncem na jednání v české pobočce anglické firmy. Jelikož jsem se ani do té doby nikterak po lichtenštejnských zajímavostech nepídil, byla konečně příležitost se zetpat. Odpověď "...tam není vůbec nic..." mě přinejmenším potěšila, protože jsem žádné to turistické must see patrně opravdu neminul. Tak alespoň jedna scenérie od hraniční čáry... (Z galerie Alpy 2012)
Plechová elegance
Nejsem nijak velkým fanouškem značky Porsche. 911ka je jistě fascinující dílo, ale oproti nabroušeným italským sporťákům mi přišla vždycky na pohled nudá. Dovedl bych si však sebe představit například ve starém Speedsteru, z jara a... kupříkladu na azurovém pobřeží. Zvlášť teď, v hnusném podzimu je to pěkná představa. V každém případě nelze Ferdinandovi v motoristickém světě upřít úspěch a pojedete-li někam přes Gmünd, stavte se v malém muzeu, nasát atmosféru...
Nejlepší alpské svezení
Nedaleko od přeslavného Grossglockneru je o něco méně slavná, leč též placená silnice - Nockalmstrasse v parku Nockberge. Měl jsem v plánu tudy projet, pokochat se rozhledy a vydat se dál na východ. Přecejen už jsem tu jednou byl, tenkráte při své první motorkářské cestě do Říma.
Od minula jsem si vybavoval hlavně klikatou silnici, ale letos jsem měl před sebou dalších pár týdnů času absolutně bez plánu, takže jsem si všímal o něco více i okolí. A tak jsem lezl po naučných stezkách, portrétoval strakaté krávy, vyhlížel do dálek, kontinuelně ujídal zásob a jezdil sem a tam až do šesté večerní. Zůstal bych určitě i déle, ale od šesti platá pro uřvané motorky zákaz vjezdu, neb příroda se zřejmě chystá ke spánku. Na tomhle kusu silnice, obklopen fascinující přírodou, jsem tak strávil jeden z nejlepších motorkářských dní, jaké si můžu přát...
Cestopis z Provence
Zápisky z cest na motorce po Provence, tentokráte spíš po horách, národních parcích a s odpočinkem v Camarque. V cestopisu je spousta dokumentačních fotek, které nemám v galerii. Kdo se chystá do kraje levandulí, může se tedy inspirovat tady.
O (d) létání
Podzim je pro mě každoročně dobou rozpolcení osobnosti na barvami nadšeného fotografa a do deprese upadajícího motorkáře. S vidinou brzkého konce kombinování obou zálib, vydávám se po večerech na motorkářské courání kolem komína každý volný večer. A vůbec netuším, jestli je něco jako ideální sezóna balonářů, ale nad tím polem jich v posledním slunci dneska poletovalo minimálně pět...
Fejeton: Poučení (pro) nadšeného fotografa
Tvorba nadšeného fotografa projde v průběhu let mnoha zlomovými okamžiky. Objev existence clony, kinofilmu po dědečkovi, vzteky zlomený stativ po kritice prvního HDR, či série snímků depresivních zátiší v důsledku zlomeného srdce. (pokračování na Digimanii)
Střážce pevnosti
Kdyby přecejen přišly ještě nějaké záchvěvy horkého léta, je poměrně dobrým nápadem schovat se za metry betonu do chladných bunkrů Československého opevnění. Pěchotní srub Březinka je jedním z nejzachovalejších a zdejší průvodci se vám budou věnovat s nevídaným nadšením, konkrétně nám se věnovali až do slunce západu, dávno po oficiální zavíračce.
Vydali jsme se sem v rámci (patrně již tradičního) dvoudeního motorkářského výletu za absurdním cílem - tentokráte do nejchudší obce v republice - Vikantic. Když jsme do vesnice s Honzou a Hankou dorazili, scéna se podobala situaci, kdy tučňáci z Madagaskaru konečně dorazí na Antarktidu. Ve Vikanticích není zajímavého totiž vůbec nic, což jsme s Honzou také předpokládali. Jen Hanka byla k dalším spolujízdám trochu skeptická. Napsal-li by k tomu dni někdo scénář, vypadal by nějak takhle:
Hanka: (otráveně) ...když to tady vidim, tak ta Bazinga (Březinka, pozn. vypravěče) byla ještě zajímavá!
Já: Kdybysme tam vydrželi ještě chvíli, třeba by nás nechali vystřelit z houfnice.
Honza: Třeba bysme tam mohli i přespat.
Já: Já bych v pevnosti spal!
Honza: Já taky!
Hanka: (poté, co se na ní upřely naše pohledy a krátkém zaváhání) ...já už s váma nebudu jezdit!
