Sierra de Andía
Na pobřeží bylo na mě přece jen trochu vedro, takže má další cesta byla zpět do vnitrozemí. Když projíždíte kolem Sierra de Andía ze západu, vypadá jako normální špičatá hora. Ale když obkroužíte přírodní park Urbasa a přijedte k hoře z jihu, pohled z vyhlídky je vskutku impozantní...
Na pobřeží
V rámci zpestření pyrenejského výletu jsem se zajel podívat i k moři. Oproti předchozím dnům tu bylo najednou nepříjemně horko a na můj vkus trochu přelidněno...
Col de Soulor
Od ranního probuzení v Campanu se přes Pyreneje válely mraky a na vyhlížení vzdálených horizontů to moc nevypadalo. Docela dlouho jsem tedy vysedával na skále, kousek na sever od Col de Soulor, a věnoval se pozorování pěti supů, kteří stejně zvídavě sledovali údolí pod námi...
Abauerra Alta
Celý den jsem se toulal po hřebenech hor na hranicích Španělska a Francie, v kraji zvaném Irati. Ačkoli jsou tu silnice i scenérie pro motorkáře ideální, potkla jsem jich ani ne desítku. Tohle by se v Alpách stát nemohlo. Večer jsem mířil zpátky do kempu a na posledním kopci si všiml hradby hor a mraků nad osamoceným domkem v polích... Vypadá to tak, že? Však dalo docela práci najít úhel, ve kterém se ztratí velká hala, pár metrů vedle domku.
Port de Larrau
Na jižní hraně Pyrenejí je oblast lesů, které se říká Irati. Založil jsem tábořiště na dvě noci a ještě večer se vydal kousek pod nejbližší průsmyk. Vyhlídka na jih a východ byla zase plná skalnatých a zasněžených hřebenů, jak je to v Pyrenejích skoro všude. Na západ se táhlo údolí s lesem, co vypadal značně neprostupně a do toho všeho krásně zářilo klesající slunce. Pastvině přede mnou dominoval strom s větvemi napřaženými proti kopci, jako kdyby celá ta léta bojoval s urputným severským větrem. Člověku by se chtělo sednout na patník a začít malovat. Pak se před siluetou stromu jen tak odnikud objevilo pár koní s hříbaty. A protože široko daleko patník nebyl a v malování jsem dost hrozný, polehával jsem na zemi a s širokým objektivem se snažil aspoň něco z toho zaznamenat...
Réserve Naturelle du Néouvielle
Vydáte-li se ve francouzské části Pyrenejí proti proudu horské bystřiny Neste de Couplan, můžete obdivovat malebný mikrosvět květů, motýlů a klid přírodního parku. Tedy než narazíte na přeplněné odstavné parkoviště o kousek dál, neb tento kousek přírody je zjevně oblíbeným místem výletníků a křik rozjívených dětí jde ze všech stran. Ve slunečném letním dni úplně nahoře shlížím z jedné ze tří přehrady – Lac de Cap de Long - na další jezero pode mnou – Lac d’Orédon a rytmus patníků, lemujících v křeči zkroucenou vozovku kolem skály...
Letní Pyreneje
Na mé předchozí cestě působily brzké jarní Pyreneje někdy až děsivě opuštěně. Vydal jsem se tedy znovu na jih, prozkoumat hory pro změnu v letní sezóně. I tak se toho příliš nezměnilo. Oproti Alpám je tu pořád dost prázdno, snad až na všudypřítomné cyklisty. Alespoň že na průsmykách nebyly už tři metry sněhu...
Jarní Španělsko 2014 - horké i mrazivé
Od časného podzimu jsme si malovali, jak z jara absolvujeme epické dobrodružství na hrubých pneumatikách, zcela záměrně zatraceni kdesi v Albánii, jak budeme pospávat po lesích, prát trenky v čirých horských říčkách a snad i lovit drobnou zvěř na večerní oheň. „Nejsou tam náhodou medvědi a vlci?!“ Poznamenala přítelkyně mého souputníka, když nás načapala u piva nad podrobnou albánskou mapou. Jindra se pochopitelně tvářil jako že o to víc to bude adventure, ale hned jsme koumali, jestli jsou v mapě aspoň nějaké kempy. Nejsou. Mimochodem, v televizi téhož večera dávali dokument o medvědech zabijácích. Pak nám pár zkušených cestovatelů poradilo, že v Albánii bude brzy z jara kosa, deštivo a blátivo tak, že sebevětší špalek na gumě Varadero z bahna nevytáhne. A jelikož byl termín dán, vyrazili jsme víc na jih. Ve Španělsku musí přece být toho času vedro až až!
(Celý cestopis zatím jen externě na Motorkáři.cz)
Šumava s kompaktem v kapse
Nedávného slunného víkendu jsem byl navštívit šumavská místa, kde jsem před mnoha lety začínal svou lyžařskou kariéru. Mrňavá obec Modrava dříve disponovala vlekem na krátkém severním svahu, kde jsme v dřevěné boudě pokaždé potkali toho samého vlekaře. A jestli si pamatuju, byl to usměvý chlapík, který tam byl evidentně rád. Než jsem si dokázal představit alpskou sjezdovku, bylo to docela parádní místo, hlavně když tu nebylo zas až tak moc lidí. Na místě dřevěné boudy mě po letech překvapila zcela nová, honosná budova pivovaru, trávu kolem vody nahradila nová cyklostezka a parkování výhradně za hotovost mi ani trochu nepřipomělo idylický venkov tak, jak jsem ho znal. Nejsem proti pokroku, ani se ještě necítím tak moc starý a býti mudrcem, leč kouzlo venkova bych zkrátka rád pořád takové, jako kdysi. Snad se kapitalistova ruka tvořivá a lobbistova ruka hrabivá soustředí výhradně na mediálně známé lokality a zapadlých vesnic s romanticky rozpadlými ploty zůstane pro fotografa pořád ještě dost. (Z galerie Venkov)
