Francie 2011 - S Buellem v Provence

phoca thumb_m_francie_2011_cestopis-8732Provence není jen kraj levandulových lánů, které stejně neuvidíte, vydáte-li se tam, jako tentokráte já, z jara. Tentokráte jsem vyměnil procházky městy a vesničkami spíše za přírodní scenérie hor, národních parků, rezervací a relaxování na místech absolutně opuštěných turisty...

 

 

 

 

 

 

V cestopisu jsou použity i momentkové cvaky, chcete-li, můžete shlédnout jen galerii vybraných fotografií. 

Kličkovaná s deštěm

Při jarním pátečním odpoledni s úlevou odesílám poslední pracovní mail a mířím na jih. Tedy poté, co strávím pár hodin kroužením po obchoďácích v Budějovicích, abych dokoupil, co nemám. Doposud nebylo ani mráčku, ale už u rakouských hranic se zjevuje první přeháňka. Zatím jsem si vystačil s rychlou akcelerací, ale až k Salzburgu se pak motám na hraně obřího bouřkového mraku, přopomínajícího za kopcem nedbale odloženou černou díru. Když už to přes mrak dál na jih nešlo, zakotvil jsem v městečku Steindorf na noc za dvacet eur.

 

Prchání před deštěm
Prchání před deštěm

Rakousko

Prchání před de...

Alpská klasika

Když je ráno hezky, to se to vstává. U snídaně zodpovídám paní domácí prvné sérii otázek odkud, kam, jak to, že sám a jestli mi nebude smutno, o čemž se dále nebudu zmiňovat, ale jak jsou cestovatelé zvyklí, bylo to úvodním námětem každého setkání. Jen s rostoucí vzdáleností od Prahy úměrně rostla intenzita překvapeného výrazu ve tvářích. Abych to zkrátil, na optimismu mi toho dne dodal ještě včasný sjezd z dálnice u Innsbrucku, což znamená úsporu na mýtném za průsmyk Brenner. A jako bonus obdržíte první pořádnou porci aplských zatáček pro natěšenou duši motorkáře.

Vyhlídkové cosi
Vyhlídkové cosi

Rakousko

Vyhlídkové cosi
Tradiční scenérie
Tradiční scenérie

Passo Giovo - tady se s motorkou fotíme při každé cestě...

Tradiční scenér...

Nad italským Trentem se táhne horská silnička se spoustou vyhlídek, přímo ideálních k posvačení. Stejného názoru byl i místní farmář, který se závratnou rychlostí přiřítil z kopců, pustil tranzistorák, přisedl si na lavičku a kochal se výhledem na hrad a vesničku Aldeno v údolí. Při pohledu na něj jsem si vybail filmové putování Alvina Straighta na zahradním traktůrku. Jen v Iowě určitě nemají takovéhle kopce.

Nad Trentem
Nad Trentem

Itálie

Nad Trentem
...
...

Itálie

...
Stařec a hory
Stařec a hory

Itálie

 

Stařec a hory

Nad protější horou visel černočerný mrak a evidentně mohutně bouřilo. Hrom se rozléhal přes údolí a doufal jsem, že při prostém vyhrožování i zůstane. Mimo hlavní cesty jsem se propletl až k jezeru Lago di Terlago nedaleko Trenta, poprvé vystavěl prastarý stan a v minutě usnul v kempu obsazeném jen dvěma dalšími obytňáky.

...
...

Itálie

...
Narváno...
Narváno...

...v kempu nebylo. Itálie.

Narváno...
 

Vedro

Ráno jsem ještě vesele kličkoval mezi vinicemi spolu se stovkami dalších motorkářů. Ti kolem jedenácté obsypali všechny stíny pod slunečníky na zahrádkách pizzerií a chladili se orosenými nápoji. Já se ale potřeboval přesunout dál na jih, přes pekelnou část kolem Lago di Garda a rovinatý sever Itálie až k dalším horám. Tentokrát se mi docela dařilo vyhýbat se dáĺnici a přitom se neplácat pořád padesátkou. Stačí si uvědomit, že nekonečné úseky omezení na padesátku neřeší vůbec nikdo. Dokonce i policejní auta jedou ve štrůdlu značně porušujícím povolenou ryhclost a nezdá se, že by se tomu někdo divil.

Castel Toblino
Castel Toblino

Vinařství & restaurace na jezeře, Itálie.

Castel Toblino
...
...

Itálie

...
...
...

Itálie

...

Kolem dvanácté se chystám k obědu, ale pizzerie najednou nikde. Předlouhé pláně, občas vesnička postrádající známky života se zabouchnutými okenicemi a neustále stoupající teplota. Když jsem konečně uspěl, na venkovní zahrádce jsem únavou usnul s nedopitým pivem v ruce. Jako jediného hosta mě tu nechali klidně vyspávat a den se líně přehoupnul do odpoledne.

Za Alsenem začínají první vinice, kopečky a vzduch mezi horami je konečně chladnější. Udělal jsem ovšem navigační chybu a až téměř k pobřeží se kodrcal po silnici, kterou jako by někdo uplácal dětskou lopatičkou. Zbývalo probít se pobřežní zástavbou, najít kemp a projít si rozsvícenou pobřežní promenádu...

Hrad v Rapallu
Hrad v Rapallu

Itálie

Hrad v Rapallu
Hrad v Rapallu
Hrad v Rapallu

Itálie

Hrad v Rapallu
 

Zával

Nemám v úmyslu strávit půl dne v dopravní špičce na pobřežní silnici, pročež si zkracuji cestu po placené dálnici až za Janov. Kolem desáté už se na slunci zase nedalo téměř existovat, takže za Janovem otáčím od moře do kopců na Mondovi. Nechci si ani představit, jak vedro tady musí být v létě.

Kdesi v lesích stavím na osvěžení u pramene, vyvěrajícího ze skály. Zřejmě šlo o lokálně legendární léčivou záležitost, neb na naplnění lahví se po chvíli už stály rodinné fronty a informační cedule výhružně limitovala množství odebraného zázraku na osobou. Njevtipnější byl dědek, co si načepoval čtyři basy velkých lahví, naskládal je do igelitek a všechno to odvezl na zoufale kvílícím padesátkovém skůtru.

Zázračný pramen
Zázračný pramen

Itálie

Zázračný pramen
Cesty kolem Mondovi
Cesty kolem Mondovi

Itálie

Cesty kolem Mon...
 

Původní plán počítal s přejezdem Colle di Tenda do Francie. Úspěšně jsem tedy minul ceduli zakazující sem vjezd a na oplátku mě úspěšně minula i policejní hlídka, evidentně na zákaz nedohlížející. V polovině stoupání jsem však potkal německou motorkářku na starém GS, která se mě od dalšího pokračování pokusila odradit. Kousek pod vrcholem prý spadl na silnici kus hory, sníh a kdo ví co ještě. To jsem si nemohl nechat ujít a za chvilku si mě fotí pár z Finska a Izraele, nevěřícně ostřící na můj ryze silniční motocykl ve sněhové závěji na konci cesty, která rozhodně silnicí nebyla.

Col de Tende
Col de Tende

Hranice Itálie a Francie

Col de Tende
Col de Tende
Col de Tende

Hranice Itálie a Francie

Col de Tende
Col de Tende
Col de Tende

Hranice Itálie a Francie

Col de Tende
Col de Tende
Col de Tende

Hranice Itálie a Francie

Col de Tende
Col de Tende
Col de Tende

Hranice Itálie / Francie

Col de Tende
Col de Tende
Col de Tende

Hranice Itálie / Francie

Col de Tende
 

Chvíli jsem váhal, zda by se na pověstném baworáku dalo přejet těch pár metrů sněhu na druhou stranu kopce, ale sjezd po kamenitých serpentinách na druhé straně by byl asi i na něj moc. Vyškrábal jsem se ještě kousek výš k vrcholové pevnosti a pohlédl na ten těžko popsatelný prostor kolem. Cesta do Francie se kroutí někam do hlubiny, všuce kolem zasněžené štíty, mizející v několika řadách v modrých dálkách. Zase si na chvíli připadám jako na vrcholu světa. A nikde nikdo, jen chátrající zdi německé vojenské historie a pár havranů, co si se zvědavými pohledy nenápadně brousili zobák o kamenné římsy.

Buell naštěstí po znervózňujícím zaváhání naskočil a francouzskou hranici jsem toho večera pokořil tříkilometrovým jednosměrným, notně strašidelným tunelem hluboko pod pevností. Následující kilometry dále na jih přes Saorge a Sospel jsem si do mapy zaznačil jako Buellisticky úžasné. Někdo by je měl zahrnout do světového motorkářského průvodce, protože v těhle zatáčkách si snadno připadáte jako na carvingových lyžích.

 

Pryč z jihu

Na balení rozhodně nejsem talent. Než jsem popáté zavřel ten samý kufr, uběhly neuvěřitelné dvě hodiny, bylo osm a vedro. V kombinaci s jedničkovými zatáčkami kousek od moře nic moc. Nad výhledy ze Sainte Agnés – nejvýše položené historické vesničky - se nejeden turista rozplývá, ale po horských scenériích je to trošku nuda. Co je hlavní, mám pocit že už je snad pětačtyřicet stupňů a já se musím prodrat až dolů do města pro benzín a zásoby.

K dalším vesničkám Peille a Peillon, vychvalovaných v průvodcích jako turistovu nutnost, vedou tisíce těch nejmenších zatáček po obvodu skal v kombinaci s často rozsypaným kamením a šíleným stoupáním. Nechápu jak tohle vzduchem chlazená motorka přežila.

Poslyšte jedno doporučení. Až se budete rozplývat nad knižním průvodcem a naplánujete si procházku všemi horskými vesničkami k obdivování vší jejich malebnosti, typických řemesel a kdo ví čeho ještě, vzpomeňte si na následující – všude to vypadá stejně. Kamenné domky, veškeré využitelné místo věnované restauračnímu byznysu a pekelné vedro. Je mi horko už jenom při vzpomínce, jak jsem stanul na konci jednoho stínu a ve vší vážnosti se psychicky připravoval na přeběhnutí do další, pár metrů vzdálené tmavé uličky přes prosluněné, vydlážděné prostranství. A hlavně – mimo sezónu tu není vůbec nic. Pár zmatených němců z karavanu a jeden domorodec s malým pásovým transportérem, kterým řeší zásobování v městečku, jehož 98% uliček tvoří schody.

Peillon
Peillon
Peillon
Peillon
Peillon
Peillon
Peillon
Peillon
Peillon
Peillon
Peillon
Peillon
Peillon
Peillon
Peillon

Co nejrychleji mizím na sever přes Luceram a Col di Turini. Podruhé se setkávám s německou motorkářkou, moudře pohledíme do map a v nejbližším městečku prohodíme pár cestovatelských historek u kávy. Vyprávím o vrcholové pevnosti na italských hranicích a oplátkou se mi dostává upozornění, že můj plánovaný nejvyšší průsmyk bude z jara ještě jistě zavřený. Má to nějakou logiku, dokonce i v mapě to píší, ale má mě to odradit?

Aniž bychom se domlouvali na další cestě a ačkoli jsem vyrazil později a žádné GS nepředjel, dorazí za mnou bawor ještě toho večera do stejného kempu (za 10E) v Saint Martin Vésubie. Na klikaté značení silnice má zřejmě spadeno každé motorkářské oko, nezávisle na stylu a výhružkám v mapě.

...
...
...
Luceram
Luceram
Luceram
...
...
...
...
...
...
Pán, co se chtěl fotit
Pán, co se chtěl fotit
Pán, co se chtě...
...a hodně vyprávěl...
...a hodně vyprávěl...
...a hodně vypr...

Po rozbalení tábora jsem vyjel kousek nad město a užil si romantickou večeři ve dvou, na zábradlí vyhlídkové zatáčky. Já a americký dvouválec, pochopitelně. Před spaním jse si pak čistě ze sportu vyjel na nejbližší průsmyk, prošel se městečkem a příjemně vysílen odpadl do stanu...

Saint Martin
Saint Martin
Saint Martin
Saint Martin
Saint Martin
Saint Martin
...
...
...
Děda Lebeda v provensálském okně
Děda Lebeda v provensálském okně
Děda Lebeda v p...

V národním parku

Průsmyk Saint Martin je parádní cesta, kde budete úplně sami. Bohužel tu není ani žádná pumpa, jen pozůstatky zrezlých stojanů s cedulí ve francouzštině, kterou nemusíte umět pochopit, aby vám došlo, že navigace lhala. Passo jsem si tedy dal se zuřivě zářící kontrolkou počtvrté, k automatické pumpě do výchozího bodu. A znovu jsem si závazně slíbil, že na kufry pro příště přidělám alespoň dvoulitrový kanystřík poslední záchrany.

Cesta na sever, kolem italské hranice, vede národním parkem Mercantour. Zdejší krajina je důvodem, proč jsem cestou na Col de la Bonette strávil většinu dne. Každá zatáčka láká k zastavení, kochání a vybalování foťáku. Nemohu jen tak s kolenem na silnici minout kaskády vodopádů s osvěžující vodní tříští, opuštěný kemp, mezi jehož chátrajícímí domky vede jediná silnice dál na vrchol, celé lány barevných květů a scenérii klikaté silnice daleko pode mnou.

Col de la Bonette
Col de la Bonette
Col de la Bonet...
Col de la Bonette
Col de la Bonette
Col de la Bonet...
Col de la Bonette
Col de la Bonette
Col de la Bonet...
Col de la Bonette
Col de la Bonette
Col de la Bonet...
Col de la Bonette
Col de la Bonette
Col de la Bonet...
Col de la Bonette
Col de la Bonette
Col de la Bonet...

S rostoucí výškou mizí stromy, přibývá kamení, sněhu a výhledy se stávají ještě nepochopitelnějšími. Ve výšce 2 715 metrů nad mořem, mezi vyhrnutými bariérami sněhu, potkávám jediného majitele motocyklu Buell, se kterým cestou pohovořím. Jeho Ulysess je bezpochyby přetížen nejen váhou obrovitého, dobře živeného němce, ale zejména poskládaným tábořištěm, ve kterém nechybí železná skládací armádní postel.

Col de la Bonette
Col de la Bonette
Col de la Bonet...
Col de la Bonette
Col de la Bonette
Col de la Bonet...
Col de la Bonette
Col de la Bonette
Col de la Bonet...

Cestou dolů je k neprozkoumání pár zavřených historických vojenských objektů. Naopak zkoumavě si mě prohlíží už několikátý svišť, kousek od silnice. Ti bez výjimky vynikají ve hře na schovávanou před mým teleobjektivem. V zápětí už podle zvuku motoru poznávám blížící se německou motorkářku na starém GS a počtvrté už se ani neloučíme s tím, že se ještě uřčitě uvidíme. Neviděli.

Col de la Bonette
Col de la Bonette
Col de la Bonet...
Col de la Bonette
Col de la Bonette
Col de la Bonet...
Svišť
Svišť
Svišť
Col de la Bonette
Col de la Bonette
Col de la Bonet...
Col de la Bonette
Col de la Bonette
Col de la Bonet...

K večeru přijíždím do Barcelonette a stavím na strategický nákup zásob, i přesto, že nade mnou visí černočerná houba nasáklá vodou a sem tam si jen tak pro větší děsivost zahřmí a zablejskne. Smrt hlady je horší vidina, než utonutí. Mezi drobnými kapkami prchám proti směru mračen na západ o údolí dál a večeřím s výhledem na bouří bičovanou vzdálenou krajinu. Ten večer jsem si dal v opuštěnmém kempu na konstrukci stanu obzvláště záležet, využil všechny kolíky a stavbu ještě zavětřil vlastním motocyklem.

 

Lov na sviště

A zbytečně. Ráno bylo sucho a rozbírání zauzlovaného stanu byl děs. Za čiré oblohy znovu vstupuji do parku Mercantour, tentokrát cestou na Col de la Cayole. Cestou mě opět v rychlosti trumflo pár cyklistů. Ale není nad to, posnídat na úpatí hory, ve stínu svěže zelených stromů, s hudebním doprovodem v podobě šumícího potoka a ptačího spěvu, sem tam proloženého svištím písknutím. Ať si klidně šlapou jak zběsilí.

Lac de Serre Poncon
Lac de Serre Poncon
Lac de Serre Po...
Col de la Cayolle
Col de la Cayolle
Col de la Cayol...
Col de la Cayolle
Col de la Cayolle
Col de la Cayol...

Svišť tu koukal z trávy každou chvíli. Někdy se zvedl jako surikata, jindy přikrčil za kus traviny, ale nejčastěji odhopkal do nejbližší nory. Rozhodl jsem se na něj počíhat. Půl hodinky na to už jsem jednoho takového naháněl se stativem po louce. Když nekoukal, pokročil jsem o pár kroků blíž. A znovu a znovu, než mě odhalil a zase zmizel v díře.

Pod kopcem doprava navazuje další stoupání na Col de Champs. Kousek pod vrcholem jsem se hodinu válel v trávě, fotil pole žlutých květů a studoval mapu. Neprojel ani cyklista. Na vrcholku jsem vyčkával, zda zajdou fotce překážející mračna, a na obzoru stále nikdo. Klidně bych mohl kempovat v zatáčce a společností by mi byli zase jenom svišti. Zkusil jsem si na chvíli lehnuot doprostřed silnice, ale ani to žádné vozidlo nepřivolalo. Kde byl toho dne Murphy?

Col de la Cayolle
Col de la Cayolle
Col de la Cayol...
Col de la Cayolle
Col de la Cayolle
Col de la Cayol...
Col des Champs
Col des Champs
Col des Champs
Col des Champs
Col des Champs
Col des Champs
Col des Champs
Col des Champs
Col des Champs

Poslední etapa dne míří ke kaňonu Verdon, pro změnu svižnými dlouhými zatáčkami. A ta večerní ostrá projížďka před spaním, kolem severní strany kaňonu, byla už jen čistě sportovní záležitostí.

 

Mračna nad kaňonem

Z rána jsem se vydal kolem kaňonu jižní cestou. Rozhodně nejlepší výhled je mezi dvěma delšími tunely hned na začátku trasy. Musíte jen trefit to malé parkoviště, spíš takový výklenek. Verdon je skalnatý kopec, v němž živly přírody a dostatek času způsobily rýhu tak velkou, že tudy právě s ohlušujícím burácením cvičně proletěla vonejnská stíhačka a tam, kde se řeka mizí za skalami v ostrém úhlu, vyletěla o pár kilometrů výš a definitivně se ztratila v mracích.

Grand canyon du Verdon
Grand canyon du Verdon
Grand canyon du...
Grand canyon du Verdon
Grand canyon du Verdon
Grand canyon du...
Grand canyon du Verdon
Grand canyon du Verdon
Grand canyon du...

Na vyhlídce v nejvyšším bodě jižní trasy čekám, až přejdou mraky. Vzhledem k rozloze prostoru pode mnou by díra v mracích musela býti značná a člověk nemusí být zdatným počtářem, aby mu po půl hodině došlo, že dnes to nevyjde. Aspoň je tu příjemný chládek a ne pětatřicet, jako minulé léto.

Jelikož mraků spíše přibývalo, mířím dál na západ. Nad turisty okupovaným Moustries už z mraků začíná výnamně krápat, ale nic většího se ten den už nespustí. Přesto mám namířeno rovnou do dalšího plánovaného bodu v mapě – vesničky v Luberonu, kde se teprve nedávno začal probouzet zastavený čas.

Při průjezdu několika měst mi bylo divné, že si všichni vyšlapují jen tak v šortkách, ač mě je v několika vrstvách triček a motorkářském ohozu v dopravní zácpě pořád zima. Toho odpoledne jsem ulehl s nevysvětlitelnou horečkou, zimnicí a všeobecnou únavou. Štěstí, že jsem se zrovna měl setkat v malém hotýlku s otcem, též cestujícím na vlastní pěst.

  

Po stopách Petera Mayla 

Probouzím se v Oppéde les Vieux a je mi překvapivě dobře. Po dlouhé době stanování a ranního rozlámání příjemný pocit. Nevím co je za den, nikde nezvoní telefon, sluníčko šplná po protější zdi úzké uličky a svět jako by se ze všech sil snažil tvářit příjemně.

Při snídani si necháme doporučit nejhezčí vesničky v okolí a vyzvídáme zajímavosti. Jednoznačně vítězí ranní trh ve městě Apt. Trh je neopakovatelnou směsicí vůnů, barev a chutí. Za nezbytnými řadami prodejců cetek a triček je to pravé jádro provensálského trhu.

Snědý chlapík u převelikého pultu se salámy a klobáskami mnoha barev, vůní, tvarů, obalené bylinkami, slámou či plísní, hubené a zatočené či tlusté a krátké tak akorát ke svačině. Všechno stojí balík peněz. Vedle pult plný tvrdých sýrů, kde právě usměvavý prodejce odkrajuje z velkého kola další trojúhelníky. A dál zase stoly s vyskládanými zavařeninami, stoly plné pytlíků koření nebo pult se vším možným, co se podařilo vytáhnout z moře. A samozřejmně bezpočet zelinářů s melouny, paprikami, mrkví a trsy česneku.

Někteří mě s foťákem od svých stánků odhánějí, jiní přímo pózují s širokým úsměvem a občas dostanu i něco k ochutnání.

...
...
...
...
...
...
...
...
...
...
...
...
...
...
...
...
...
...
...
...
...
...
...
...
...
...
...

Odpoledne věnujeme doporučeným vesničkám Luberonu – Bonieux, Lacoste, Menerbes, Guld, Roussillon a Gordes. Siluety středověkkých osad, přilepených na úpatí kopců, obklopené vinicemi či řadami levandule, přesně tak si asi lze představit typickou Provence. Kamenné domky s modrými, či levandulově fialovými okenicemi lemují úzké, často velmi strmé uličky s kamenným dlážděním. Většina vesnic má na nejvyšším místě hrad či opevněný kostel, od něhož se kdysi směrem dolů obydlí postupně růzrůstala. Osady byly kompletně obklopeny hradbami proti nájezdníkům. Dnes je tu spíše mrtvo, žijí zde jen občasné obchůdky se suvenýry a častější restaurace. Sem tam proběhne kočka, nebo pospává ve stínu unavený pes. A všeobecně se čeká na turisty.

Bonieux
Bonieux
Bonieux
...
...
...
Dobře hlídané menu
Dobře hlídané menu
Dobře hlídané m...
Citroen 2CV
Citroen 2CV
Citroen 2CV
Citroen 2CV
Citroen 2CV
Citroen 2CV

Na stinném plácku na kraji Ménerbes se desítky místních věnují hře pétanque. Hrají staříci v košilích, kšandách a rádiovkách i mladíci v barevném tričku. Taková hra je vážná věc. Na značeném místě hráč dlouze zaměřuje, rozmáchne se a spodním obloučkem hází kouli mezi ostatní. Všichni obstoupí nastálou situaci, přešlapují, ukazují, měří pohledem a vášnivě diskutují s širokými gesty o tom, čí koule je blíž cílové značce. Nepochopil jsem, jak si je poznají, ale každý si nakonec tu svou zvedne ze země magnetem na provázku. A hraje se znovu.

Nedaleko značně fotogenického městečka Gordes, známého mimo jiné z filmu Dobrý ročník, je areál obnovených kamenných domků dřívějších zemědělců – Village Borries. Z placatých kamenů se rolníkům kdysi dobře stavělo pouhým skládáním na sebe, a tak jsou zdejší obydlí a chlévy pečlivě klenuté do kopulovitých tvarů. Je zajímavé udělat si představu, jakým způsobem a v jak malých místnostech se dříve žilo. Ale věda tvrdí, že lidé nebyli tak vysocí, jako dnes...

Village des Bories
Village des Bories
Village des Bor...
Village des Bories
Village des Bories
Village des Bor...
Gordes
Gordes
Gordes
Gordes
Gordes
Gordes
Roussillon
Roussillon
Roussillon

Hra s camargským býkem

Ráno stoupáme vysoko po strmé uličce až ke kostelu, nejvyššímu místu Oppéde. Většina domků kolem je pobořených a zarostlých, ale najdou se i příbytky evidentně obydlené, opatřené televizní anténou. Díky informačních tabulím o historii obce je jediná zdejší ulice zároveň naučnou stezkou. A nejen pro francouze, neb jako jedno z mála míst má Oppéde informační popisky i v angličtině.

...
...
...
...
...
...
...
...
...

U snídaně jsme domácím pochválili tip na trh v Apt a dostali další na býčí hry v Sainte Maries de la Mer, kam máme právě namířeno.

...
...
...

V jarní neděli se ochozy kulaté arény – dějiště her - zaplnily sotva ze čtvrtiny. To však neubralo na atmosféře a zápalu všech zúčastněných. Hra má jednoduchý princip. Do arény se vpustí býk s „trofejemi“, uvázanými na rozích. Dovnitř arény na znamení naskáčou bíle odění soutěžící, kteří se snaží tyto trofeje býkovi strhnout. Jen co se býk dostane do arény, všichni na něj pokřikují jeden přes druhého a býk se, podobně jako v kreslených groteskách, na místě rozmýšlí, kam vyrazit. Odfrkává a hrabe v suché hlíně předními kopyty. Zdá se to celé jako neorganizovaný zmatek, ale vše má svou logiku. Zatímco někteří chlapi se snaží upoutat býkovu pozornost, zvolený lovec ve vhodnou chvíli vystartuje k býkovi z boku, má jeden pokus na stržení trofeje a už prchá před namířenými rohy. Nakonec přeskočí ohradu a zůstane viset za ochoz první tribuny v bezpečné vzdálenosti od býka. Ten občas ohradu samotnou snadno přeskočí, takže jediné místo je opravdu v dostatečné výšce.

Hra s Býkem
Hra s Býkem
Hra s Býkem
Hra s Býkem
Hra s Býkem
Hra s Býkem
Hra s Býkem
Hra s Býkem
Hra s Býkem
Hra s Býkem
Hra s Býkem
Hra s Býkem
Hra s Býkem
Hra s Býkem
Hra s Býkem
Hra s Býkem
Hra s Býkem
Hra s Býkem
Hra s Býkem
Hra s Býkem
Hra s Býkem
Hra s Býkem
Hra s Býkem
Hra s Býkem
Hra s Býkem
Hra s Býkem
Hra s Býkem
Hra s Býkem
Hra s Býkem
Hra s Býkem
Hra s Býkem
Hra s Býkem
Hra s Býkem
Hra s Býkem
Hra s Býkem
Hra s Býkem

Klid v Camargue 

Už samotné probuzení v Camarque je úžasně relaxační. Za dveřmi na terasu se prochází koník, v kanále, oddělujícím pastvinu od hotelu, cosi plave, na jezeře v dáli postává pár plameňáků a všude kolem poletuje a prozpěvuje spousta ptactva.

Dopoledne objíždím celou podkovu chráněného území kolem řeky Rhony. Nejraději bych se někam natáhl a lenošivě pozoroval život kolem, ovšem mimo silnici je všude neschůdná bažina, navíc oddělená od cesty vodními kanály. Z pozice stojícího jezdce pozoruji bílé camargské koně, jak se líně procházejí vysokou távou, v bažinách hledající potravu skupinky plameňáků a spoustu jiných švitořivých druhů ptactva.

Krom koní se zvířata drží většinou daleko od cesty, takže se za nimi musíte vydat třeba vyhlídkovou lodí proti proudu řeky. Ovšem za 12 E nebyla vyhlídková plavba nic moc, pokud si nelibujete v notně houpavém svezení na pobřežních vlnách. Daleko lepší je vydat se přímo do ornitologického parku. Za 7 E se lze procházet rozsáhlým areálem celý den. Okružní trasa má asi šest kilometrů, vede kolem několika jezer a mokřadů a zahrnuje mnoho pozorovatelen ptačích obyvatel. Často vás bude provázet skupinka koní nebo zvědavá nutrie.

Parc Ornithologique de Pont de Gau
Parc Ornithologique de Pont de Gau
Parc Ornitholog...
Parc Ornithologique de Pont de Gau
Parc Ornithologique de Pont de Gau
Parc Ornitholog...
Parc Ornithologique de Pont de Gau
Parc Ornithologique de Pont de Gau
Parc Ornitholog...
Parc Ornithologique de Pont de Gau
Parc Ornithologique de Pont de Gau
Parc Ornitholog...
Parc Ornithologique de Pont de Gau
Parc Ornithologique de Pont de Gau
Parc Ornitholog...
Parc Ornithologique de Pont de Gau
Parc Ornithologique de Pont de Gau
Parc Ornitholog...
Parc Ornithologique de Pont de Gau
Parc Ornithologique de Pont de Gau
Parc Ornitholog...
Parc Ornithologique de Pont de Gau
Parc Ornithologique de Pont de Gau
Parc Ornitholog...
Parc Ornithologique de Pont de Gau
Parc Ornithologique de Pont de Gau
Parc Ornitholog...
Parc Ornithologique de Pont de Gau
Parc Ornithologique de Pont de Gau
Parc Ornitholog...
Parc Ornithologique de Pont de Gau
Parc Ornithologique de Pont de Gau
Parc Ornitholog...
Parc Ornithologique de Pont de Gau
Parc Ornithologique de Pont de Gau
Parc Ornitholog...

Fotografů je tu spousta. Mnoho profíků s půlmetrovými skly a obrovskou trpělivostí číhá celé hodiny. I já jsem se se svou dvoustovkou pokoušel o pár plameňáků, ale zázračných kombinací osamoceného ptáka blízko břehu za slunečného svitu se příliš nenaskytlo. Příště to určitě chce víc času a milimetrů ohniska.

Kolem hlavní a vlastně jediné silnice od moře je vystavěno bezpočet ohrad, kde líně postávají světlí koníci pod reklamními tabulemi, lákajícími na projížďku. Teď z jara nabídka mnohokráte převyšuje poptávku a koníci vypadají v malých vydupaných výbězhích značně deprimovaně.

Odoledne ve městě ožívá trhem, kde se sjedou všichni vetešníci z okolí a nabízejí poklady vyklizených půd a sklepení. Vášnivý sběratel tak může pořídit starodávné výtisky knih, dlouhohrající desky dávno zapomenutých interpretů či rukodělné výtvory hraničící s uměním.

Blešák v Sainte Maries de la Mer
Blešák v Sainte Maries de la Mer
Blešák v Sainte...
Cow-boy
Cow-boy
Cow-boy
Večer v Camargue
Večer v Camargue
Večer v Camargu...

Horská deprese

Ani v Provence není stále jen hezky. Jarní Camargue překvapil chladem a mocným větrem právě ve chvíli mého odjezdu. Mířím zpátky na východ nejdříve podél moře, ale vítr mě nakonec vyhnal více do vnitrozemí. Nemám kam chvátat, takže náhodně volím cestu menšími silnicemi mezi vinicemi někam do hor přes Col du Bell Homme. Výhled na hory je tu takový smutnější, než v národním parku, všechno je takové míň svěží a víc šedivé. Osamocený cestovatel si tu snadno přijde úplně ztracen, zvlášť, když kolem ani během rozvážného posvačení neprojel vůbec nikdo. Aspoň že v případě poruchy je to do nejbližší vesnice vždycky z dostatečně strmého kopce.

...
...
...
...
...
...
...
...
...
O kousek výš nad Monte Carlem
O kousek výš nad Monte Carlem
O kousek výš na...
Sospel
Sospel
Sospel
Saorge
Saorge
Saorge

Když se i tady zatahuje, sjíždím zpátky nevlídnou horskou scenérií zkusit štěstí k moři a nakonec bez zmoknutí uléhám v hotelu na kraji Cannes.

 

Toskánsko na špatném místě

Snídám a hledím přes terasu restaurace na velké cákance vody, tříštící se o motorku. Dneska to nebude nic moc. Asi hodinu se oblékám do všech vrstev nepromoků a chvátám po dálnici nad Nice, kde se opět ukáže sluníčko. Přes Col de Braus a tunelem mířím zpět do Itálie do dalšího černočerného mraku. Který spustil přesně ve chvíli, když jsem se chtěl vyvětrat ze zapařených nepromoků. Parádní plavák se netvářil, že by chtěl v zápětí vyrazit obšťastnit někoho o pár pohoří dál, takže jsem si znovu nacvičil oblékání své kosmonautické výstroje.

Před městem Alba mě překvapil krásný kraj, jak přenesený z Toskánska. Zastavil jsem pod horizontem, kde se z čista jasna rozestoupila mračna a slunce jiskřilo ve všech těch kapičkách na scenérii přede mnou. Krajina poskládaná z oblých kopečků, které díky dlouhým řadám vinic vypadaly jako pečlivě učesané obřím hřebenem. Do toho sem tam hospodářské stavení a v údolí, mezi vinicemi, malebné městečko se spoustou červených střech. A právě v takové scenérii uléhám před další cestou u hodných lidí v penzionu nedaleko hlavní cesty...

Kousek Toskánska
Kousek Toskánska
Kousek Toskánsk...
Kousek Toskánska
Kousek Toskánska
Kousek Toskánsk...
Poslední hory
Poslední hory
Poslední hory

Znovu na cestě

Znovu na cestě, napadne mě jako první, když opustím penzion, znovu najedu na hlavní silnici a líně kopu kvalty nahoru. Další den v sedle, jen se dvěma kufry a lodním pytlem za sebou a stovkou italských kruháků a nekonečných štrůdlů dopravy před sebou. Se společností jen v podobě těch, kterým na chvíli čirou náhodou vpadnu do života, prohodíme pár vět a už se nikdy neuvidíme. Jako vždy si z cesty vezu jen pár fotek a kamínek z pláže v Sainte Maries. Ale hlavně spoustu zážitků z dvoutýdenní dokonalé kombinace, která mě nikdy neomrzí - cestování, motorky a zajímavých objektů pro foťák...